Postoj kulturní pokory

Na počátku roku 2000, když jsem pracoval jako návrhář osnov, specialista na kulturní kompetence, školitel a kouč na podporu vrstevníků s HIV/AIDS pedagogů (z nichž většina sama žila s HIV/AIDS), se kolega rozhodl podělit se se mnou o zásadní článek o kulturní pokoře Dr. Tervalon a Murray-Garcia (1998). Zpočátku jsem se cítil uražen. Koneckonců jsem byl specialistou na diverzitu ve svém týmu, takže jsem to prý všechno už věděl. Netrvalo však dlouho a uznal jsem tento článek za jeden z největších darů, které jsem kdy dostal. Změnilo to způsob, jakým přistupuji k práci, kterou dělám. Není přehnané říci, že mi to změnilo život!

Co je to kulturní pokora?

Kulturní pokora lze definovat jako celoživotní proces sebereflexe, sebekritiky a oddanosti porozumění a respektování různých úhlů pohledu. Znamená to zapojit se s ostatními pokorně, autenticky a z místa učení.

Hook a Davis (2019) objasnili intra- a interpersonální aspekty kulturní pokory. Na intrapersonální úrovni zahrnuje kulturní pokora uvědomění si omezení vlastní kulturní čočky a jak to vstupuje do hry, když se snažíme porozumět druhým, kteří se dívají na svět prostřednictvím jiné kultury, nebo k nim mít vztah objektiv. Na mezilidské úrovni to znamená být „orientovaný na druhé ve vztahu ke kulturnímu zázemí a zkušenostem druhé osoby, poznamenaný respektem a nedostatkem nadřazenosti“ (str. 72). Jinými slovy, když praktikujeme kulturní pokoru, nepovažujeme naši čočku za lepší než čočku kohokoli jiného, ​​ani nepovažujeme něčí zkušenost za horší než naši.

Na rozdíl od kulturní kompetence nevyžaduje kulturní pokora zvládnutí konkrétních přesvědčení a chování, které jsou údajně spojeny s určitými skupinami lidí. Charakteristickým znakem kulturní pokory je spíše rozvoj respektujících partnerství mezi různými jednotlivci prostřednictvím procesu dotazování, který podporuje zkoumání podobností i rozdílů, a z cíle a kapacit (Hunt, 2001). Zatímco se tedy kulturní kompetence zaměřuje na kulturní obsah, kulturní pokora odkazuje na proces prohlubování povědomí.

Stručně řečeno, kulturní pokora je postoj – nebo způsob bytí ve světě a ve vztazích – který povzbuzuje, podporuje a pomáhá usnadňovat transformační možnosti druhých. Tento koncept vytvořil bezpočet článků, učebnic, kurzů a programů a stává se běžnějším ve zdravotnickém a akademickém lexikonu. Přesto ještě nebyl využit jeho plný potenciál usnadnit transformaci ve školách, na pracovištích a v komunitách.

Počátky kulturní pokory

Koncept kulturní pokory vyrostl z práce, kterou Dr. Tervalon a Murray-Garcia to dělali v lůžkovém pediatrickém prostředí. Byli svědky, slyšeli a zažili nespravedlnost zdravotní péče prostřednictvím rozdílů moci, které zažívají pacienti/pečovatel vztahy, institucionální důslednost, kulturní arogance a nedostatek hlubokého sebeuvědomění, které přispěly k předpojatému zacházení praktikujících s klienty. Po brutálním zbití Rodneyho Kinga v roce 1991 využili pobouření komunity a zareagovali na tuto výzvu k akci. Zavolali na radnici, aby shromáždili skupiny volebních okrsků napříč nemocnicí, kde pracovali, aby diskutovali o rasismu, zaujatosti a diskriminace.

Začali také to, co se stalo známým jako multikulturní Vzdělání Projekt, jehož cílem bylo seznámit praktiky a lékaře s různými identita pohledy skupin a zkušenosti se systémem zdravotní péče. Jak se ukázalo, byl jsem součástí tohoto projektu několik let předtím, než jsem četl jejich článek. Ať už štěstím nebo možná osudem, jeden z mých mentorů mě pozval na panel o biracálních klientech ve zdravotnictví. I když jsem nesloužil v porotě, účastnil jsem se naslouchání a plánování. Bylo to moje první vystavení kulturní pokoře kritické sebereflexi.

Na jedné z těch plánovacích schůzek jsem toho docela dost sdílel a mluvil s velkým nadšením a přesvědčením. Byl jsem ze sebe přinejmenším nadšený. Doslov mě však můj mentor odtáhl stranou. Řekla mi, že musím více poslouchat a méně mluvit. V podstatě řekla, že nevím, co nevím, a že musím ctít starší a moudrost ostatních. Věděl jsem, že nechtěla zranit mé city a měla ty nejlepší úmysly; přesto to byl moment drásající ego. Byl to silný a pokořující zážitek. Uvědomil jsem si, jaký to byl dar – takový, na který jsem nikdy nezapomněl.

Tento blog je věnován těmto druhům momentů kulturně pokorné reflexe, života v praxi kulturní pokory, i když je to obtížné. Prostřednictvím příběhů, úvah, výzev k akci a pozvání k zapojení se do kulturně pokorných aktivit, my může využít příležitostí k transformaci mnoha různých institucí, kterými se pohybujeme, a širšího světa, ve kterém žijeme v.