Strach z Boha v terapii

Přijde za vámi klientka, která si chce promluvit o nedávné zkušenosti, ale váhá a není si jistá, jak začít. Obává se, můžete říct, že to, co má říct, bude znít divně a možná i klamně. Bojí se, že bude souzena nebo propuštěna. Říká, že si není jistá, jak vysvětlit, co viděla, a že ani není přesvědčena, že vůbec něco viděla. Postrádá jazyk, aby vyjádřila své zkušenosti, a když ji vyzvete, aby řekla více, trvá na tom, že neví, co má říct.

Z toho, co jste shromáždili, se tato klientka setkala s něčím, co ji naplnilo touhou i hrůzou. Zaplavil ji pocit úcty, zároveň svůdný a svůdný pocit úzkost- navozující. Předmětem jejího úžasu nebylo něco na světě, ale spíše vnitřní touha, která měla pocit, jako by ji iniciovalo něco (nebo někdo) mimo ni. Autor své zkušenosti zůstává nepolapitelný. Překračuje rozum a hranice jazyka. Její zázrak nelze pochopit ani pojmenovat. Jediné, co může říct, je, že ji něco dojalo, že se jí to dotklo.

Ačkoli se o nich mluví jen zřídka, náboženské nebo mystické zážitky nejsou zdaleka tak vzácné. Jsou to, abychom použili termín, který se objevuje v dílech Carla Junga, setkání s

numinózní: pocity úžasu, děsu, vzrušení a uchvácení, které jsou výsledkem střetu se záhadným.

Pro ilustraci strach autor C.S. Lewis, vyvolaný vědomím numinózního, nás požádal, abychom si představili, co bychom cítili, kdyby nám bylo řečeno, že jsme v přítomnosti „mocného ducha“ a uvěřili tomu. "Vaše pocity by pak byly ještě méně jako pouhý strach z nebezpečí: ale rozrušení by bylo hluboké." Pocítili byste údiv a určité zmenšování – pocit nedostatečnosti vyrovnat se s takovým návštěvníkem a pocit pokoření před ním,“ napsal.

Neskutečný, Freud slavný argument, má hluboký psychologický význam. Ukazuje to, co je v nás nejhlubší, počátky a základy psychologického života. A přesto, když básník Romain Rolland kritizoval Freuda Budoucnost iluze za zanedbání významu mystické zkušenosti na řeholníky motivaceFreud vysvětlil tento jev. Je to přání vrátit se k neohraničenosti dětství, řekl, že odpovídá za takové pocity. „Oceánský“ pocit neomezenosti, spojení, věčnosti je zakořeněn v dětské iluzi, že jsme středem vesmíru, a tak sdílíme nerozbitné pouto se vším, co je.

Možná souhlasíme s Freudovým hodnocením. Přinejmenším se nám to zdá, když odmítneme náboženskou zkušenost. A přesto, jak nedostatečně připravené takové propouštění nás zanechává, když se na nás obrátí klienti (nebo rodina nebo přátelé), kteří tvrdí, že se setkali tváří v tvář s úplně jiným, tajemným, božským. Jak je máme zapojit do toho, čeho byli svědky? Jak máme mluvit s jejich obavami, jejich otázkami, jejich strachem?

v Odrůdy náboženské zkušenostiWilliam James zkoumá takové jevy a psychologické poznatky, které lze získat, když se jim budeme věnovat. Popisuje teologii jako vysvětlující nástroj, který stojí stranou náboženské zkušenosti, nicméně trval na tom, že je to důležitý prostředek pro vyjádření obsahu jinak nevyslovitelných setkání. Souhlas s anonymním autorem klasiky duchovní text Mrak nevědomí, že mystika je konfrontace s „něčím, co nevíte popsat, co vás nutí k touze, abyste věděli ne co,“ říká James, náboženské cítění trpí „nezdravým soukromím“, které ho nechává „neschopným odpovídat za sám."

Zde je tedy potřeba teologie jasně znát. Neboť má-li člověk pomáhat druhým pochopit a formulovat záhadu – má-li rozumně mluvit o jejich metafyzické hrůze – musí se uchýlit k jazyku, který ji dokáže popsat. Tím jazykem je teologie. Nebo lépe, je to selhání jazyka, sebevědomě marná snaha pojmenovat nepojmenovatelné a říci to, co se nikdy říct nedá.

Popisování transcendentna jako toho, co je „za tvrzením a odmítnutí“, 6^čtTeolog století Dionysius Pseudoareopagita nás vybízí, abychom se „ponořili do skutečně tajemné temnoty nevědomí“. Jeho Mystická teologie volá po "přes negativní," nebo negativní teologie, která mluví o božském tím, že to nedokáže vyjádřit. Dionysius ukazuje, že takové selhání je cestou, kterou se posouváme k pochopení tajemného, ​​toho, co nám uniká, i když zažíváme jeho ohromující přítomnost. Teologie tak vytváří prostor k mluvení o věcech, které se brání artikulaci, prostředek k pojmenování zážitků, které by byly izolující, kdyby nebyly vyřčeny.

Terapie, také vytváří takový prostor. A proto je nezbytné, abychom se my jako lékaři naučili mluvit jazykem, který umožňuje náboženskou zkušenost, Jamesovými slovy „vydat počet sám ze sebe“. V opačném případě riskujeme, že své klienty necháme trpět strachem z Boha sama.